Puvodni Prohlaseni Charta 77, puvodni signatari.

Prosinec 21, 2008

Prohlášení Charty 77.

Dne 15.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č.120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“a „Mezinárodní pakt o hospodářských,sociálních a kulturních právech“., které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23.3.1976. Od té doby mají i naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. Svobody a práva lidí, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil, a jejich uzákonění může významně pomoci humánnímu vývoji naší společnosti.

Vítáme proto , že Československá socialistická republika k těmto paktům přistoupila. Jejich zveřejněním nám ale zároveň s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší republice zatím – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu:

Desítkám tisíc občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování zestrany úřadů i společenských organizací: Zbaveni jakékoliv možností bránit se , stávají se prakticky obětmi apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního paktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní i jiné možnosti.

V rozporu s článkem l3 druhého paktu , zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory anebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být buď sami anebo jejich děti zbavení práva na vzdělání. Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ či „prostřednictvím umění“ (bod 2 článku 19 prvního paktu) je stíháno nejen mímosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí právě probíhající procesy s mladými hudebníky).

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filosofický či vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn. je znemožněna možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandou (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje (lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou, v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků a jiných občanů je diskriminováno jenom proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu je systematicky omezována mocenskou svévolí: oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce: existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem či skutkem projeví, potlačováním výuky náboženství a pod.

Nástrojem omezení a často i potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah ani formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí, jsou často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná. Jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice , odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv či povinností do rozporu a direktivou, nemohou se obráti k nestranné instituci, protože žádná neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 21 a 22 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoliv omezení jeho výkonu (i článků 25) rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí (a 26) vyloučení diskriminace před zákonem. Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakýchkoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod l článku 8 a druhého paktu).

Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (článek 17 prvního paktu) jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby) apod. Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby , zaručované článkem l4 prvního paktu i československými zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit. Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanu právo svobodně opustit svou zem, pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto,že se pracovně či přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané – ať soukromě, na pracovišti nebo veřejně, což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích – na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy, jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy nebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc, ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně

zavazují nejen vlády, ale i všechny občany. Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní a společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit Chartu 77, jejíž vznik dnes oznamujeme.

Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě, těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku a které souhrně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

Charta 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život i práci.

Charta 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každy, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.

Charta 77 není základnou k opoziční politické činnosti.Chce sloužit obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západě i Východě. Nechce tedy vytyčovat vlastní programy politických či společenských reforem nebo změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat atd. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje Charta 77 , že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen Rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku DrSc, Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka, DrSc úlohou mluvčích Charty 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak před naší i světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v dalších občanech f, kteří se připojují, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi účastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

V Praze 1.ledna 1977

 

Podepsani:

Milan Balabán, duchovní

dr. Karel Bartošek CSc, historik

Jaroslav Bašta, dělník

ing. Rudolf Battěk, sociolog

Jiří Bednář, elektrikář

Otka Bednářová, novinářka

ing. Antonín Bělohoubek, technik

dr. Jan Beránek, historik

Jitka Bidlasová, úřednice

prof. dr. Frantšek Bláha, lékař

Jaroslav Broský, býv. stát. zam.

dr. Jiří Brabec CSc, literární historik

Vratislav Brabenec, hudebník

Eugen Brikcius, svob. povolání

dr. Toman Brod, CSc, historik

Aleš Březina, zřízenec

ing. Stanislav Budín, novinář

doc. dr. Josef Císařovský, výtv. kritik

ing. Karel Čejka , technik

Otto Černý, dělník

prof. dr. Václav Černý, dr. h. c. lit. historik

Miroslava Černá-Filipová, novinářka

Egon Čierny, orientalista

dr. Jiří Čutka, vědecký pracovník

Jiří Daníček, dělník

Juraj Daubner, filolog

Ivan Dejmal, dělník

Jiří Dienstbier, novinář

Zuzana Dienstbierová, psycholožka

Luboš Dobrovský, novinář

ing. Petr Dobrovský, technik

Bohumil Doležaql, lit. kritik

dr. Jiří Doležal CSc, historik

doc. dr. Irena Dubská, filosofka

dr. Ivan Dubský CSc, filosf

Ladislav Dvořák, spisovatel

Michael Dymáček, matematik

dr. Vratislav Effenberger CSc, estetik

Anna Fárová, historička umění

Zdeněk Fořt, novinář

ing. Karedl Fridrich, ekonom

Jiří Frodl, novinář

prof. dr. Jiří Hájek, DrSc, politik

doc. Miloš Hájek , CSc, historik

Jiří Hanák, novinář

Olaf Hanel, výtvarník

ing. Jiří Hanzelka, spisovatel

Václav Havel, spisovatel

Zbyněk Hejda, spisovatel

dr. Ladislav Hejdánek, filosof

Josef Hiršal, spisovatel

dr. Josef Hodic, historik

dr. Miroslava Holubová, histofrička umění

Robert Horák, býv. polit. prac.

ing. Milan Hošek, býv. stát. zam.

Jiřina Hrábková, novinářka

ing. dr. Oldřich Hromádko, býv. plukovník SNB

Marie Hromádková, býv. polit. pracovnice

doc. Milan Hubl CSc, historik

dr. Václav Hyndrák, historik

zasl. umělkyně Vlasta Chramostová, herečka

dr. Karel Jaroš, CSc, býv. polit. pracovník

dr. Oldřich Jaroš, historik

doc. dr. Věra Jarošová, historička

prof. dr. Zdeněk Jičínský DrSc, právník

ing. Otakar Jílek, ekonom

ing. Jaroslav Jíra, technik

Karel Jiráček, býv. stát. zam.

doc. dr. František Jiránek, pedagog

Věra Jirousová, historička umění

Jaroslav Jírů CSc, historik

dr. Miroslav Jodl CSc, sociolog

dr. Josef John, právník

ing. Jarmila Johnová, ekonomka

ing. Jiří Judl, technik

Pavel Juráček, film. režisér

Petr Kabeš, spisovatel

dr. Oldřich Kaderka, právník a politik

prof. dr. Miroslav Kadlec, ekonom

prof. dr. Vladimír Kadlec, ekonom a politik

dr. Erika Kadlecová, CSc, socioložka

Svatopluk Karásek, duchovní

prof. dr. Vladimír Kašík, historik

dr. František Kautman CSc, lit. historik

Alexandr Kliment, spisovatel

dr. Bohumil Klípa CSc, historik

prof. dr. Jaroslav Klofáč DrSc, sociolog

doc. dr. Vladimír Klokočka, právník

ing. Alfréd Kocáb, duchovní

Zina Kočová, studující

doc. dr. Luboš Kohout , CSc, politolog

Pavel Kohout, spisovatel

Jiří Kolář, spisovatel a výtvarník

dr. Božena Komárková, pedagožka

dr. Václav V. Komeda, historik

Vavřinec Korčiš ml. dělník

Vavřinec Korčiš st. sociolog

dr. Jiří Kořínek, ekonom

dr. Karel Kostroun, loit. historik

Anna Koutná, úřednice

doc. ing. Miroslav Král , CSc, vědecký pracovník

dr. František Kriegel, politik a lékař

Andrej Krob, dělník

doc. dr. Jan Křen DrSc, historik

Marta Kubišová, zpěvačka

Karel Kyncl novinář

dr. Michal Lakatoš CSc, právník

Jiří Lederer, novinář

Pavel Landovský, herec

ing. Jan Leštínský, technik

dr. Ladislav Liz, býv. polit. prac.

Oldřich Liška, býv. stát. zam.

Jaromír Litera, býv. polit. prac.

Jan Lopatka, lit. kritik

dr. Emil Ludvík , hud. skladatel

Klement Lukeš

dr. Sergej Machonín, div. kritik a překladatel

prof. dr. Milan Machovec, DrSc, filosof

Anna Marvanová, novinářka

Jelena Mašínová, scénaristka

Ivan Medek, hudební publicista

doc. dr. Hana Nejdrová CSc, historička

dr. Evžen Menert, CSc, filosof

doc. dr. Jaroslav Mezník, historik

doc. dr. Jan Mlynárik, historik

doc. dr. Zdeněk Mlynář, CSc, právník a politik

Kamila Moučková, televizní hlasatelka

Jiří Mrázek, topič

dr. Pavel Muraško, filolog

Jiří Müller

Jan Nedvěd, novinář

Dana Němcová, psycholožka

Jiří Němec, psycholog

dr. Vladimír Nepraš, novinář

Jana Neumannová, CSc, historička

Václav Novák, býv. státní zam.

dr. Jaroslav Opat, DrSc, historik

dr. Milan Otáhal, CSc, historik

dr. Ludvík Pacovský, novinář

Jiří Pallas, technik

Martin Palouš, programátor

doc. dr. Radim Palouš, pedagog

prof. dr. Jan Patočka, DrSc, dr. h. c. filosof

Jan Patočka ml., dělník

dr. František Pavlíček, spisovatel

Karel Pecka , spisovatel

Jan Petránek, novinář

Tomáš Pěkný, novinář

dr. Karel Pichlík, historik

dr. Petr Pithard, právník

ing. Zdeněk Pokorný, technik

Vladimír Příkazský, novinář

Drahuše Proboštová, novinařka

Jana Převratská, pedagožka

dr. Zdeněk Přikryl, politolog

Miloš Rejchrt, duchovní

Zuzana Richterová, v domácnosti

Aleš Richtr, dělník

dr. Milan Richtr , právník

Vladimír Říha, pedagog

generálporučík Vilém Sacher

Vojtěch Sedláček, programátor

Helena Seidlová, knihovnice

národní umělec Jaroslav Seifert, básník

dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, právnička a diplomatka

Jan Schneider, dělník

Karol Sidon, spisovatel

Josefa Slánská

ing. Rudolf Slánský, technik

Václav Slavík, politolog

Eliška Skřenková

Jan Sokol, technik

doc. dr. Jan Souček, sociolog

ing. Josef Stehlík, býv. polit. prac.

Dana Stehlíková

dr. Eva Stuchlíková, psycholožka

Vladimír Stera, býv. stát. zam.

Jana Sternová

dr. Čestmír Suchý, novinář

Jaroslav Suk, dělník

Věra Suková, novinářka

Jan Šabata, topič

doc. dr. Jan Šabata, CSc, psycholog a býv. polit. prac.

Václav Šabata, výtvarník

Anna Šabatová, ml. , úřednice

Jan Šafránek, výtvarník

doc. dr. Brantišek Šamalík DrSc, právník a politolog

ing. Václav Šebek, architekt

ing. Jana Šebková, technička

prof. ing. Věnek Šilhan, CSc, ekonom

dr. Libuše Šilhanová, CSc, socioložka

Ivana Šimková, psycholožka

doc. ing. Bohumil Šimon CSc, ekonom a politik

Jan Šimsa, duchovní

doc. ing. Jan Šindelář CSc, filosof

Vladimír Škutina, novinář

Pavel Šremer, mikrobiolog

Miluše Števichová, dělnice

Marie Štolovká, důchodkyně

Věra Šťovíčková , novinářka

dr. Miroslav Šumavský, historik

Petruška Šustrová, úřednice

Marie Švermová

prof. dr. Vladimír Tardy, psycholog a filosof

zasl. umělec Dominik Tatarka, spisovatel

dr. Jan Tesař, historik

dr. Julius Tomin, filosof

Josef Topol , spisovatel

Jan Trefulka, spisovatel

dr. ing. Jakub Trojan, duchovní

Václav Trojan, programátor

dr. Miroslav Tyl, technik

dr. Milan Uhde, spisovatel

Petr Uhl, technik

Zdeněk Urbánek, spisovatel a překladatel

doc. dr. Růžena Vacková, historička umění

Ludvík Vaculík, spisovatel

Jiří Vančura, historik

František Vaněček, novinář

Dagmar Vaněčková, novinářka

dr. Zdeněk Vašíček, historik

dr. Jaroslav Vitáček, býv. polit. prac.

Jan Vladislav, spisovatel

Tomáš Vlasák, dělník

František Vodsloň, politik

Josef Vohryzek, překladatel

Zdeněk Vokatý, dělník

Přemysl Vondra, novinář

ing. Alois Vyroubal, technik

dr. Václav Vrabec, novinář a historik

Jaromír Wíšo, výtvarník

Jiří Záruba, architekt

dr. Jiřina Zelenková, lékařka

Rudolf Zeman, novinář

Zdeněk Zikmundovský, býv. stát. zam.

doc. ing. Rudolf Zukal CSc, ekonom

doc. dr. Josef Zvěřina, duchovní

Petr Zeman, biolog

dr. Pavel Rychetský, právník

Jiří Ruml novinář

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: